Shrnutí

Analýza geopolitické reality po americké operaci Absolute Resolve ve Venezuele v lednu 2026 konstatuje definitivní rozpad vestfálského řádu a nastolení „nové normality“ založené na fyzice moci. Text identifikuje čtyři klíčové globální aktéry – Architekty (USA, Čína), Žháře (Rusko) a Vyvažovače (Indie) – a definuje specifickou roli technologicky vyspělých menších států jako nepostradatelných článků systému. Navzdory rostoucím finančním alternativám typu CIPS a surovinové autarkii (soběstačnosti) Ruska zůstává totální konflikt tlumen „křemíkovým štítem“ Tchaj-wanu, přičemž pro Českou republiku z analýzy vyplývá nutnost transformace z pasivního příjemce bezpečnosti v aktivního garanta systémové stability skrze své technologické monopoly.

Analýza: Strukturální proměna mezinárodního řádu po operaci Absolute Resolve

Ranní káva v Praze chutná stejně jako před týdnem. Metro v New Yorku je stejně přeplněné. Svět se 3. ledna 2026 nezastavil, obloha neztmavla. A přesto, při pohledu na záběry Nicoláse Madura v americké vazbě, většina analytiků cítí mrazení.

Ne z toho, co se stalo, ale z toho, jak svět zareagoval. Nebo spíše – jak se přizpůsobil.

I. Prolog: Mezi odsouzením a akceptací (1989 vs. 2026)

Abychom pochopili hloubku změny, musíme srovnat dvě technicky identické, ale geopoliticky opačné operace.

Operace Just Cause (Panama, 1989): Když USA sesadily Manuela Noriegu, šlo o potvrzení hegemonie v unipolárním světě. Protesty byly formální, výsledek nezpochybnitelný. Systém se stabilizoval.

Operace Absolute Resolve (Venezuela, 2026): Extrakce Madura vyvolala bouři. Čína a Rusko svolaly Radu bezpečnosti OSN. Brazílie, Kolumbie a Mexiko vydaly ostrá prohlášení o „hlubokém znepokojení“. Ale stalo se něco víc?

Ne. Žádné protisankce. Žádné přerušení styků.

Klíčovým signálem není křik v OSN, ale ticho v Dillí a Rijádu. Indie a Saúdská Arábie – klíčoví „swing states“ – nevystoupily na obranu principu suverenity. Toto mlčení nelze číst nutně jako souhlas, ale jako chladný pragmatismus. Tyto mocnosti vyhodnotily, že v novém uspořádání nemá smysl riskovat vztahy s USA kvůli abstraktním principům Charty OSN. Tím fakticky, byť mlčky, legitimizují nový status quo: suverenita není právo, ale privilegium, které si musí každý stát ubránit silou. Vestfálský systém nepadl včera; včera jsme pouze dostali potvrzení, že už roky nefunguje.

II. Limity moci: Data proti mýtům

Běžný narativ tvrdí, že moderní války se vyhrávají sankcemi. Data z let 2024–2026 však ukazují limity finančních zbraní.

1. CIPS vs. SWIFT: Záchranný člun, ne bitevní loď

Strach z toho, že čínský systém CIPS nahradí západní SWIFT, je předčasný, ale trend je varovný.

Současný stav: Zatímco americký systém (napojený na SWIFT) procesuje denně 1,8 bilionu USD, čínský CIPS se pohybuje okolo 45 miliard USD (cca 385 miliard CNY). To je 40násobný rozdíl. CIPS dnes nemůže nahradit likviditu Západu.
Trend: CIPS však roste tempem 50–75 % ročně. Funguje jako kritický „záchranný člun“ pro sankcionované entity. Umožňuje Rusku a Íránu prodávat ropu bez přímé expozice vůči americkému bankovnímu systému. Sankce tedy režimy nezničí, pouze jim prodraží logistiku a zvýší tření v transakcích.

2. Ruská lekce: Horizont odolnosti (2026–2028)

Rusko vyvrátilo tezi, že ekonomika velikosti Itálie nemůže vést dlouhou válku proti HDP NATO. Může, pokud obětuje budoucnost.

Válečný keynesián: Ruské HDP v roce 2026 roste o 0,8–1,0 %, taženo výdaji na obranu, které přesahují 7,3 % HDP.
Limity: Tento model je funkční krátkodobě (12–24 měsíců). Civilní sektor krvácí, pracovní síla chybí a rezervy Fondu národního bohatství docházejí. Rusko je odolné nyní, ale jeho model je strukturálně neudržitelný za horizont roku 2028, kdy se projeví technologická kanibalizace a demografický propad. Do té doby však funguje jako dokonalý Systemic Spoiler (systémový kazisvět).

III. Nová typologie aktérů: Čtyři nohy chaosu

Klasické bipolární dělení Východ–Západ je v tuto chvíli minulostí. Současná globální aréna je mnohem fragmentovanější a stojí na čtyřech odlišných, často protichůdných logikách moci.

1. Architekti (USA a Čína)

Dva giganti, kteří se snaží budovat systémy. Mají komplexní ambice a mají co ztratit (obchodní trasy, satelity). Jejich konflikt je strukturální.

2. Žhář (Rusko)

Rusko rezignovalo na budování. Jeho strategií je export nestability. Vyšší ceny ropy? Dobré pro Moskvu. Konflikt na Blízkém východě? Odvádí pozornost USA. Rusko je neřízená střela, které se obávají i v Pekingu.

3. Vyvažovač (Indie)

Indie drží „zlatou akcii“ globální bezpečnosti, ale její pozice je podmíněná.

Strategie: Indie využívá rivalitu USA–Čína k vlastnímu růstu (zbraně od USA, ropa od Ruska).
Riziko: Dokud rivalita trvá, Indie maximalizuje svůj vliv. Pokud by však došlo k velké dohodě velmocí (Scénář B), Indie ztrácí svou roli „jazýčku na vahách“ a ocitá se v Asii osamocená proti Číně. Proto její mlčení k Venezuele signalizuje opatrnost – nechce si rozházet Washington, dokud ho potřebuje jako protiváhu Pekingu.

4. Kritičtí umožňovači (ČR, Tchaj-wan, Korea)

Státy, které nejsou velmocemi, ale drží prst na tepně globálního průmyslu.

Český případ: Nejsme jen montovna. Jsme nepostradatelný článek systému (Critical Enabler). Brněnský klastr elektronové mikroskopie, který podle odhadů SEMI kontroluje cca 30 % světového trhu, nám dává veto-moc (Negative Power) – schopnost systému uškodit, pokud bychom byli vyřazeni. Jsme nepostradatelný šroubek, o který se hraje.

IV. Proč Tchaj-wan není Venezuela

Ruská a čínská propaganda nyní tvrdí: „Pokud USA mohly změnit režim ve Venezuele, Čína má právo na Tchaj-wan.“ Tato paralela kulhá v jednom zásadním bodě.

Venezuela měla ropu (nahraditelnou). Tchaj-wan má Křemíkový štít.

Technologická bariéra: I v roce 2026 Tchaj-wan (TSMC) vyrábí dominantní podíl (přes 85 %) nejpokročilejších čipů (pod 3 nm / 2 nm), které jsou kritické pro AI.
Důsledek: Válka by tyto továrny vyřadila. Čína, která je na těchto čipech závislá pro svou vlastní armádu a ekonomickou transformaci, by invazí spáchala technologickou sebevraždu. Dokud Čína nedosáhne plné soběstačnosti (což potrvá minimálně další dekádu), je pro ni cena za invazi řádově vyšší než cena, kterou USA zaplatily za Venezuelu.

V. Scénáře vývoje

Jak se bude situace vyvíjet dál? Modelujeme tři hlavní strukturální cesty (s vědomím, že „černé labutě“ mohou model narušit).

Scénář A: Studená válka 2.0. (Pravděpodobnost: 50 %)

Tento scénář předpokládá, že současná fragmentace skončí a čtyři protichůdné logiky se pod tlakem okolností opět polarizují do dvou pevných bloků pod vedením USA a Číny.

Scénář B: Nový koncert velmocí (Pravděpodobnost: 30 %)

Cynická dohoda o sférách vlivu (G2). USA uznají čínskou dominanci v Jihočínském moři výměnou za bezpečnostní garance a stažení čínské podpory Rusku v Evropě či Latinské Americe. Malé státy by v tomto scénáři byly obětovány a Indie marginalizována, neboť by ztratila svou roli nepostradatelného partnera pro USA.

Scénář C: Kinetický chaos (Pravděpodobnost: 20 %)

Selhání odstrašení. Ruský „Žhář“ zajde příliš daleko a aktivuje článek 5 NATO, nebo Čína chybně vyhodnotí dočasnou slabost USA v Pacifiku.

Epilog: Adaptace bez iluzí

Současná „nová normalita“ není apokalypsou. Je to návrat k historickému standardu – světu, kde bezpečí není nárok, ale výsledek síly, aliancí a technologické nepostradatelnosti.

Masky spadly. Za nimi se neobjevila tvář šílence, ale chladná tvář mocenské kalkulace. Pro Českou republiku z toho plyne jediné: Přestat být pasažérem. V autě, které se řítí do mlhy, je nejbezpečnější být tím, bez jehož součástky se motor zastaví. Musíme aktivně využívat naši technologickou významnost jako bezpečnostní záruku.

„Zlatá éra“ skončila ráno 3. ledna 2026. Teď začíná éra odolnosti.