Národní stát – temná stránka nacionalismu

Prolog: Tři nádraží

Brno, květen 1945. Na peronu se tlačí ženy, děti, starci. V rukou kufry, zavázané uzlíky, pár kousků nábytku. Nad hlavami nápis „Směr na západ“. Mluví německy, ale nádraží je „české“. Ještě před pár týdny byli „Volksdeutsche“, teď jsou „Němci k odsunu“. Kolektivní vina přepočítaná na vagóny.

Los Angeles, únor 1942. Terminal Island, rybářská komunita. Příslušníci pobřežní stráže rozdávají oznámení: 48 hodin na opuštění domovů. Jména na poštovních schránkách: Yamamoto, Tanaka, Fujita. Američané narození v USA, občané. V papírech je však jiná kategorie: „persons of Japanese ancestry“. Brzy skončí za dráty internace.

Bengálsko, léto 1943. Fronty na rýži, šeky bez hodnoty. V koloniální správě se dohadují, kdo má pravomoc vyhlásit stav nouze. Ve válečném Londýně řeší logistiku lodních konvojů. Na úrovni vesnic se ptají pouze: bude dnes co jíst? Odpověď zní příliš často: ne.

Tři scény, tři různé systémy – poválečné Československo, demokracie USA, britské impérium v totální válce. Mají však společného jmenovatele: stát, který dělí lidi na „naše“ a „ty druhé“, a podle této čáry nakládá s jejich životy a majetkem. To je temná strana nacionalismu, kterou tento text zkoumá: ne jako výjimku, ale jako strukturální riziko zabudované do samotné logiky národního státu.

I. Paradox emancipace

Nacionalismus nelze odmávnout jako čisté zlo. Bez něj by neexistovala velká část toho, co dnes považujeme za samozřejmé: všeobecné volební právo, moderní občanství, masové školství, představa, že stát má být odpovědný „lidu“, nikoli dynastii. Národní hnutí byla zároveň nástrojem emancipace i budoucí exkluze.

1. Osvobozující síla národního příběhu

Ve starých mnohonárodních monarchiích byla loajalita vertikální: k panovníkovi, dynastii, „říši“. Poddaný Maďar, Čech nebo Chorvat mohl být loajální stejnému císaři, ale ne nutně sobě navzájem. Nacionalismus tento vztah převrátil: suverénem už není panovník, ale „národ“. To bylo revoluční.

V českém prostředí národní obrození znamenalo:

Zvednutí sociálně a jazykově podřízené skupiny (česky mluvící populace) do role politického subjektu.
Standardizaci jazyka, která umožnila moderní školství a administrativu.
Přechod od stavovských loajalit k představě „lidové svrchovanosti“.

Podobný příběh se odehrál v Polsku, Itálii, Německu a dalších zemích. Nacionalismus mobilizoval proti absolutismu a impériím – a v tom byl reálně progresivní.

2. Strukturální zvrat: Od „kdo vládne“ k „kdo patří“

Zatímco v dynastickém systému byla hlavní otázka „kdo vládne?“, v národním státě se otázka posouvá: „co je národ?“ A tím i „kdo do něj patří a kdo ne?“

Zjednodušeně:

Dimenze	Habsburská monarchie	Národní stát (typicky)
Legitimita	Dynastická (Boží milost, tradice)	Lidová (národ jako suverén)
Loajalita	K panovníkovi	K národu/státu
Kategorie lidí	Poddaní vs. elity	Členové národa vs. menšiny
Konfliktní linie	Vertikální (třídy, provincie)	Horizontální (etnicita, jazyk)
Jazykové uspořádání	Pragmatické, více jazyků	Tendence k dominanci jednoho „národního“ jazyka

Habsburská říše rozhodně nebyla idylkou rovnosti. Němci a Maďaři měli privilegované postavení, slovanské národy byly často marginalizovány, ekonomické nerovnosti byly obrovské. Přesto platilo, že většina obyvatel byla právně „poddanými“ bez ohledu na etnicitu. V národním státě se objevuje nová osa rozdělení: kdo je „náš“ a kdo je „cizinec“ – i když žije na stejném území generace.

3. Etymologický osud (ale ne determinismus)

Čeština v sobě skrývá zajímavou nápovědu: slovo „národ“ souvisí s „rodit se“, s představou společného původu. Anglické „nation“ má podobnou historii, ale vedle něj stojí „citizen“ – občan jako člen civitas, politické obce. V češtině „občan“ přišel později, do hotového rámce národa.

To neznamená, že jazyk mechanicky determinuje politiku. Znamená to však, že české myšlení má tendenci chápat kolektiv primárně genealogicky („kdo se narodil jako Čech“), a teprve sekundárně politicky („kdo se přihlásí k republice“). V momentě krize se tato genealogická logika snadno překlápí do vylučování.

II. Obrozenecké paradoxy: Havlíček, Neruda a cena etnizace

České národní obrození bývá tradicí líčeno jako čistě pozitivní příběh „probuzení národa“. Jenže v jeho textech je zároveň zakódován stín: představa národa jako homogenního těla, které má právo se bránit proti „cizím prvkům“.

1. Kontext: Evropa 19. století nebyla nevinná

Bylo by neférové tvářit se, že Češi byli v 19. století nějak výjimečně xenofobní. Antisemitismus, rasové hierarchie a nacionalismus byly rozšířené napříč Evropou – od francouzské Dreyfusovy aféry po ruské pogromy. Německý, polský, maďarský i český nacionalismus sdílely motivy: „národní tělo“, „nepřátelé uvnitř“, „historická křivda“. Smysluplná kritika českého obrození musí proto srovnávat, ne moralizovat izolovaně. V tom s Čechy „drží krok“ většina kontinentu. To však neznamená, že české texty nejsou problém.

2. Havlíček a Neruda: Emancipace s podmínkami

Karel Havlíček bývá vnímán jako vzor českého kritického liberalismu. Přesto v otázce Židů formuloval postoj, který je dnes těžko hájitelný. V polemikách požadoval po Židech, aby se „odnáradili“ – vzdali se jak židovství, tak němčiny – pokud chtějí být přijati za Čechy. Židovský Čech mluvící německy byl „podezřelý“, dokud neprijme český jazyk a národní identitu.

Jan Neruda šel ještě dál. V textu „Pro strach židovský“ a dalších článcích konstruuje Židy jako globální hrozbu, ekonomickou konkurenci, morální problém. Inspirován Wagnerem přebírá představu mezinárodního židovského spiknutí. Neruda není jen „dítě své doby“; je aktivní producent agresivního antisemitismu.

Vedle nich však stojí jiná linie české tradice – Tomáš Garrigue Masaryk, který v době Hilsneriády riskoval reputaci, když se postavil proti antisemitské hysterii. I v rámci jednoho národního hnutí existovaly protichůdné etické směry.

3. Od rétoriky ke strukturám: Benešovy dekrety jako výsledek, ne anomálie

Není spravedlivé tvrdit, že Havlíček „způsobil“ Benešovy dekrety. Ale je legitimní sledovat, jak určité myšlenkové vzorce postupně tvrdnou:

Národ = primární loajalita.
Menšina = potenciální „cizí těleso“.
Kolektivní vina = legitimní kategorie.

Po roce 1918 se československá republika definuje jako stát Čechů a Slováků, zatímco Němci, Maďaři a další jsou de facto menšinami – i když mnozí žijí na stejném území po generace. Po roce 1945 tato logika kulminuje: Benešovy dekrety zavádějí kolektivní vinu pro celý německý a maďarský etnický kolektiv, konfiskují majetek a připravují půdu pro odsun přibližně 2,5 milionu Němců.

Je to extrémní krok, ale není to čistá anomálie. Je to kombinace válečné traumatické zkušenosti, touhy po etnickém „zabezpečení“ a dlouhodobé představy, že národ má právo „vyřešit“ své menšiny.

III. Demokratické laboratoře segregace

Totalitní režimy 20. století – nacismus, stalinismus, maoismus – zůstávají bezkonkurenční v rozsahu masového vraždění. Ale techniky, které používaly, si často nepřinesly „z nuly“. Inspirovaly se režimy, které samy sebe chápaly jako demokratické a civilizované. Demokratické státy byly laboratořemi segregace, eugeniky a sociálního inženýrství.

A. Spojené státy: Právní inženýrství rasy

Jim Crow jako šablona

V roce 1934 se nacističtí právníci sešli na konferenci, kde studovali právní systémy jiných zemí, aby našli precedenty pro své rasové zákony. Americké Jim Crow zákony – segregace černochů na Jihu, zákaz smíšených manželství, omezená občanská práva – je zaujaly natolik, že se staly jedním z hlavních referenčních rámců při formulaci Norimberských zákonů. Rozdíl není v tom, že by USA byly „lepší“ v principu, ale v tom, že jejich režim se nakonec dokázal reformovat – Civil Rights Act 1964 a další legislativa segregaci zrušila. Nacistické Německo naopak rasovou logiku dotáhlo k průmyslové genocidě.

Internace Japonců: Občan, ale „jiný“

Executive Order 9066 z roku 1942 umožnil deportaci a internaci osob „japonského původu“ žijících na západním pobřeží. Asi 125 000 lidí, z nichž dvě třetiny byli američtí občané, skončilo za dráty táborů – nikoliv za to, co udělali, ale kým byli. Nejvyšší soud v kauze Korematsu v. United States v poměru 6:3 potvrdil, že je to ústavně v pořádku – s odvoláním na „vojenskou nutnost“. Ekonomický faktor hrál tichou roli: internace efektivně zlikvidovala japonsko-americkou konkurenci v zemědělství na západním pobřeží.

Redlining a otroctví 2.0

Americký rasismus nezmizel s koncem otroctví. Třináctý dodatek zakazuje otroctví „s výjimkou trestu za zločin“. Následná kriminalizace černošského obyvatelstva umožnila systém nucené práce ve vězeňských farmách a později ve vězeňsko-průmyslovém komplexu.

Redlining – systém map, kterými federální agentury a banky označovaly čtvrti s vysokým podílem černochů jako „rizikové“ – vedl k systematickému odpírání hypoték a investic. Výsledek: ghetta, majetková propast, zdravotní nerovnosti, jejichž efekty měříme dodnes.

B. Švédsko: Eugenika ve jménu sociálního státu

Mezi lety 1934 a 1976 sterilizovalo Švédsko zhruba 60–63 tisíc lidí – převážně žen – označených jako „sociálně nepřizpůsobivé“, „mentálně slabé“ nebo jinak „nežádoucí“ pro reprodukci. Motivace byla často prezentována jako fiskální: udržet sociální stát ekonomicky udržitelný, zabránit „zátěži“ systému. Rasové motivy byly přítomné, ale sekundární. Z dnešního hlediska je to stále brutální zásah do tělesné integrity ve jménu kolektivního „dobra“.

Na rozdíl od nacistického Německa však Švédsko v 90. letech oficiálně přiznalo vinu, omluvilo se a přijalo kompenzační program. Rozdíl není v tom, že by demokratické zločiny nebyly zločiny – ale v tom, zda existuje možnost sebereflexe.

C. Velká Británie: Imperiální hlad a koncentrační tábory

Bengálský hladomor z roku 1943 si vyžádal kolem tří milionů obětí. Část literatury připisuje vinu Winstonovi Churchillovi jako cynickému rasistovi. Detailnější studie ukazují komplexnější obraz: kombinaci přírodních katastrof, kolapsu distribuce, spekulací s rýží, selhání bengálské vlády a válečných priorit. Fakta, která nelze obejít:

Londýn schválil dodávky obilí (150 000 + 250 000 tun) pro Bengálsko.
Současně však válečné priority a rasistické postoje vedly k podcenění krize.
Hlavní odpovědnost nesla i lokální správa, která krizi nevyhlásila včas.

Britské impérium navíc už dříve testovalo „koncentrační tábory“ v Búrské válce – tábory pro civilisty, kde tisíce lidí zemřely na nemoc a podvýživu. Demokracie doma, tvrdé imperiální praktiky venku.

D. Kanada: Kulturní genocida doma

Kanadský systém rezidenčních škol pro původní obyvatele fungoval od 70. let 19. století až do roku 1997. V těchto školách bylo internováno asi 150 000 dětí; odhady mluví o 4–6 tisících úmrtí v důsledku nemocí, zanedbání a násilí.

Deklarovaný cíl: „zabít indiána v dítěti“. Oddělení dětí od rodin, zákaz mluvit vlastním jazykem, zákaz praktikovat vlastní kulturu, systematické fyzické a sexuální týrání. Kanadská Komise pravdy a usmíření pojmenovala tento systém jako „kulturní genocidu“; parlament později uznal, že šlo o genocidu.

Demokracie není imunní vůči genocidní logice – jen se projevuje jinak, často pomaleji a uhlazeněji.

E. Spojenci po válce: Kompromisy se spravedlností

Unit 731: Japonská armádní jednotka, která prováděla biologické experimenty na lidech (vivisekce, infekce dýmějovým morem, antraxem). Po válce USA nabídly zúčastněným vědcům imunitu výměnou za výzkumná data. Generál MacArthur tuto dohodu schválil. Norimberské principy byly obětovány na oltář studené války.
Operation Keelhaul: Mezi lety 1945 a 1947 spojenci násilně repatriovali statisíce sovětských občanů zpět do SSSR, kde mnozí skončili v gulagu nebo byli popraveni. Šlo o porušení Ženevských konvencí, utajované desetiletí.
Rheinwiesenlager: Americké a francouzské tábory pro německé vojáky v roce 1945. Překlasifikováni na „Disarmed Enemy Forces“, aby nebyla oficiálně aktivována povinnost plné péče podle Ženevy. Podmínky byly tvrdé, úmrtnost významná – zřejmě desítky tisíc.

Tyto případy neříkají, že „Spojenci = nacisté“. Ukazují, že ani vítězné demokracie nebyly ochotny platit plnou cenu morální konzistence.

IV. Komparativní perspektiva: Řád versus proporce

Akumulace těchto případů svádí k pokušení říci: demokracie a totality jsou vlastně stejné, jen se jinak lakují. To by byla stejná chyba, jakou dělají apologeti demokracie, když ignorují její zločiny. Rozhodující je proporce a struktura.

1. Čísla, která nelze obejít

Výzkum „democidy“ – masového zabíjení vlastními vládami – ukazuje, že v 20. století bylo státní mocí zavražděno zhruba 262 milionů lidí. Většina z nich:

Komunistické režimy (SSSR, Čína, Kambodža…) – ~168 milionů.
Nacistické Německo a jeho spojenci – ~21 milionů.

Demokratické státy páchaly zločiny, ale v absolutních i relativních číslech řádově menší. Koloniální války, hladomory, internace, masakry – desítky tisíc až jednotky milionů. Není to málo. Ale není to totéž, co industrializované vyvražďování desítek milionů vlastních obyvatel v míru.

2. Demokratický mír

Empirická politologie navíc ukazuje fenomén „demokratického míru“: stabilní demokracie spolu prakticky neválčí, nebo jen v extrémně výjimečných případech. Robustnost tohoto vztahu je podle některých analýz vyšší než korelace mezi kouřením a rakovinou plic. To neznamená, že demokracie nejsou násilné. Jsou. Ale mají tendenci vést války na periferii, ne mezi sebou.

3. Kvalitativní rozdíly

Totalitní režimy:

Mají ideologie, které přímo legitimizují eliminaci celých tříd či etnik (kulaci, Židé).
Nemají efektivní mechanismy sebekorekce.
Koncentrují moc tak, že odpor je téměř nemožný.

Demokracie:

Mohou generovat rasismus, genocidní praktiky, eugeniku.
Ale zároveň obsahují instituce, které umožňují změnu kurzu (soudy, volby, svobodná média).
Jejich zločiny bývají dříve nebo později pojmenovány a částečně odčiněny (civil rights, omluvy, reparace).

Proporční analýza neospravedlňuje žádný jednotlivý zločin. Pouze brání sklouznutí do morálního relativismu, kde je vše stejné.

V. Teoretická syntéza: Jaký nacionalismus zabíjí?

Říci, že „nacionalismus je nebezpečný“, je polovina pravdy. Druhou polovinou je otázka: který nacionalismus, za jakých podmínek a proti komu?

1. Gellner a Smith: Národ jako konstrukt z historického materiálu

Ernest Gellner tvrdil, že národy jsou produktem modernity – industrializace, masové gramotnosti, centralizovaného státu. Anthony Smith namítal, že národy stojí na starších etnických základech (ethnies), mýtech a symbolech. Rozumná syntéza zní: ano, moderní národní státy jsou do značné míry „inženýrské projekty“, ale staví z materiálu, který tu byl – jazyky, náboženství, historické mýty. To znamená, že nacionalismus není „umělý“ ve smyslu libovolný. Je ukotven v reálných zkušenostech, ale dokáže je přestavět k dobrému i zlému.

2. Civic vs. Ethnic: Spektrum, ne binární volba

Civic nationalism: Národ jako politická komunita sdílející instituce, hodnoty a občanství (příklad: ideál Francie či USA).
Ethnic nationalism: Národ jako genealogické společenství sdílející původ, jazyk, kulturu „krve“ (příklad: historické Německo, Maďarsko).

Ve skutečnosti je většina států hybridy. Francie má „laický“ univerzální model, ale zároveň napětí vůči muslimům. Česko kombinuje prvky civic (občanství) a etnické (důraz na „českost“, jazyk, původ). Riziko genocidní logiky se mnohonásobně zvyšuje, když se ethnic model spojí s traumatem, ekonomickou krizí a pocitem ohrožení.

3. Habsburský model bez nostalgie

Rakousko-Uhersko mělo jednu výhodu: loajalita byla dynastická, nikoli etnická. Češi, Němci, Maďaři mohli být loajální stejnému císaři. To tlumilo některé etnické konflikty, ale za cenu jiných nespravedlností: Němci a Maďaři byli privilegovaní, slovanské národy slabší. Habsburský model proto nejde idealizovat jako „řešení“.

4. Girard jako doplněk

René Girard mluví o mimetickém soupeření – založeném na nevědomém napodobování tužeb a cílů druhých, které vede k nevyhnutelnému konfliktu – a mechanismu obětního beránka. Nacionalismus tento mechanismus často využívá: „Němci nám ublížili“, „Židé nás vykořisťují“. Girardův model vysvětlí dynamiku hysterie, ale sám o sobě nevysvětlí, proč některé společnosti zůstanou na úrovni diskriminace, zatímco jiné sklouznou ke genocidě.

VI. Český případ: Sebereflexe bez sebemrskačství

Česká společnost má tendenci buď sama sebe heroizovat („holubičí povaha“), nebo démonizovat („jsme národ závistivých Švejků“). Smysluplná sebereflexe leží mezi.

1. Benešovy dekrety jako etnická čistka

Fakta jsou nepohodlná, ale jasná:

Přibližně 2,5 milionu Němců bylo po roce 1945 z Československa vysídleno.
Dekrety zavedly kolektivní vinu na základě etnicity; majetek byl konfiskován, občanství odebráno.
„Divoký odsun“ provázely masakry a excesy.

V dnešních termínech šlo o etnickou čistku. To neznamená, že poválečná česká společnost byla „stejná jako nacisté“, ale znamená to, že se uchýlila k metodám, které sama předtím zažila v opačné roli.

2. Kontext bez alibi

Je však stejně nepoctivé tyto události vytrhnout z kontextu:

Nacistická okupace přinesla desítky tisíc českých obětí a destrukci státu.
Plánovaná germanizace počítala s likvidací českého národa.
Sudetoněmecká politika byla před válkou aktivně protičeská a pro-nacistická.

Český odsun byl podpořen i spojenci na Postupimské konferenci. Morální bilance je tedy složitá: oběti se staly pachateli, ale v kontextu extrémní traumatické zkušenosti. To nezbavuje viny, ale brání jednoduchým soudům.

VII. Normativní horizont: Co s nacionalismem dělat?

Kritika nacionalismu je snadná. Těžší je říct, co místo něj. Návrat k dynastiím není realistický. Čistý ethnonacionalismus je nebezpečný. Absolutní otevřenost – kosmopolitní projekt bez hranic – zatím nenašla politickou oporu. Zbývá hledat třetí cestu.

1. Reformovat, ne zbourat

Národní stát je dnes základní jednotkou mezinárodního systému. Otázka nezní „jak se zbavit národních států“, ale „jak omezit jejich nejhorší instinkty“.

Principy:

Primát individuálních práv: Jedinec před kolektivem.
Ochrana menšin: Test legitimity státu, ne bonus.
Sebekorekční mechanismy: Nezávislá justice, svobodná média.

2. Civic nationalism+ jako realistický kompromis

Civic nacionalismus v čisté formě neexistuje. Ale lze usilovat o posun směrem k němu: definovat národní identitu primárně politicky (ústava), umožnit pluralitu kulturních identit a zajistit, aby žádná etnická skupina neměla institucionální privilegium.

3. Transnacionální brzdy

Národní stát bude vždy mít tendenci upřednostňovat „své“. Proto je důležité, aby existovaly instituce nad ním: mezinárodní soudy, lidskoprávní režimy (ESLP), regionální integrace (EU). Tyto struktury vytvářejí další úroveň odpovědnosti.

4. Otevřené otázky

Na konci zůstává víc otázek než odpovědí:

Dokáže se národní stát obejít bez „jiných“, vůči nimž se vymezuje?
Lze vybudovat silnou politickou identitu založenou čistě na sdílených principech, nikoli na původu?
Jak sladit legitimní potřebu soudržnosti s ochranou radikální diverzity?

Tyto otázky rozhodnou o tom, jak budou vypadat další Brna 1945, další Terminal Islands 1942 či další Bengálska 1943.

Epilog: Kdo píše příběh?

Národní identity jsou především příběhy, které si vyprávíme. Příběh o „holubičím národě“ zakrývá stíny, příběh o „zvrhlém národu“ zase zakrývá to, co bylo emancipující, statečné, tvořivé. Oba extrémy jsou pohodlné.

Temná stránka nacionalismu nespočívá v tom, že by všechny národní státy byly stejné jako Třetí říše. Spočívá v tom, že logika „my“ vs. „oni“ je extrémně mocný nástroj – a jakmile je zabudována do zákonů, institucí a mentálních map, může se v čase krize velmi rychle proměnit v ospravedlnění (legitimaci) vyhánění, internace, sterilizací či horších věcí.

Brněnské nádraží v roce 1945, kalifornský Terminal Island v roce 1942 a bengálské vesnice v roce 1943 nejsou pouze „cizí příběhy“. Jsou to varovné body na mapě, v níž žijeme i dnes. Otázka není, zda jsme „lepší“ než ti, kteří stáli na tom nástupišti, ale zda jsme ochotni přepsat vlastní národní příběh tak, aby příště nikdo nemusel stát s kufrem v ruce ve jménu našeho „vyššího dobra“.